Cherub
Cherub (hebr. כרוב kerúv; pl. כרובים kerúvím, odtud nesprávné pojmenování cherubín) je druhem nebeské bytosti, andělů, o nichž se zmiňuje Starý zákon a Zjevení svatého Jana.
Slovo cherub zřejmě pochází z babylónského slova karabu (akkadské kuribu požehnaný, prosperující), které označuje služebníky bohů, kteří jim slouží jako rádcové a prostředníci. Někteří spojují vznik slova se slovem kirabu, jménem asyrského božstva v podobě okřídleného býka. Je možné, že ze slova vzniklo řecké γρύψ gryps (název bájného ptáka).
Cherub (hebr. כרוב kerúv; pl. כרובים kerúvím, odtud nesprávné pojmenování cherubín) je druhem nebeské bytosti, andělů, o nichž se zmiňuje Starý zákon a Zjevení svatého Jana.
Slovo cherub zřejmě pochází z babylónského slova karabu (akkadské kuribu požehnaný, prosperující), které označuje služebníky bohů, kteří jim slouží jako rádcové a prostředníci. Někteří spojují vznik slova se slovem kirabu, jménem asyrského božstva v podobě okřídleného býka. Je možné, že ze slova vzniklo řecké γρύψ gryps (název bájného ptáka).
Bible obvykle popisuje cheruby jako okřídlené bytosti s lidskými a zvířecími charakteristikami. V knize Genesis chrání cherubové cestu ke Stromu života na východ od Edenu s plamenným mečem (Gn 3,24). Podle knihy Exodus byla zpodobení cherubů též na oponě stánku úmluvy (Ex 26,1). V Šalomounově chrámu chránily sochy dvou cherubů archu úmluvy. Ta stála ve velesvatyni, kde přebývala podle víry Izraelitů Boží sláva. Prorok Ezechiel zobrazuje zřejmě více rozšířenou představu o cherubech -- v té má cherub čtyři tváře, tělo a ruce muže a nohy telecí, k tomu pár křídel coby atribut asyrských božstev dané doby. Křesťané v tomto zobrazení spatřují čtyři evangelisty. Cherubové se podle Ezechielovy vize neotáčejí, ale stojí přímo jako kola cherubského vozu.
V nejstarších starozákonních textech, především v některých žalmech, se objevuje archaické označení Boha jako toho, jenž "sedí na cherubech" (יושב הכרובים jóšév hakkerúvím) nebo jenž na nich jede (רוכב על כרוב róchév cal kerúv). V těchto případech cherubové představují Boží trůn či snad i jeho válečný vůz.
Ve středověké teologii patří cherubové mezi nejvyšší řády v hierarchii andělů, společně se serafy. Umění zobrazuje často cheruby jako děti, zvláště v podání renesančních sochařů a malířů, např. Rafaela.
Seraf
Seraf (hebr. שרף, pl. שרפים serafím) je jedním z řádů nebeských bytostí, o nichž se zmiňuje Starý zákon, konkrétně kniha Izajáš. Přes představy pozdního židovství se ze serafů stal v křesťanství jeden z řádů andělů.
Ve středověké teologii, vycházející především z díla mystika 6. století, Dionýsia Pseudo-Areopagity, tvoří serafové v hierarchii andělů nejvyšší andělský kúr. Chápou se jako ochránci Božího trůnu, kteří podle Iz 6,3 neustále zpívají: "Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů! Nebe i země jsou plny tvé slávy." Tento zpěv se nazývá též hebrejsky Kádóš či řecky Trisagion. Podle křesťanské teologie jsou serafové bytosti z čistého světla a přímo komunikují s Bohem. Jejich název je spojen se slovem, které evokuje hoření či žhavost - proto jsou i oni spojováni s ohněm, který symbolicky znázorňuje jak očistu, tak lásku. Bývají znázorňováni se šesti perutěmi.
Mezi serafy podle klasického výčtu patří:
* Michael
* Serafiel
* Gabriel
* Metatron
* Uriel
* Nathanael
* Jehoel
* Chamuel či Šemuel
* Satan (před svým pádem)
V nejstarších starozákonních textech, především v některých žalmech, se objevuje archaické označení Boha jako toho, jenž "sedí na cherubech" (יושב הכרובים jóšév hakkerúvím) nebo jenž na nich jede (רוכב על כרוב róchév cal kerúv). V těchto případech cherubové představují Boží trůn či snad i jeho válečný vůz.
Ve středověké teologii patří cherubové mezi nejvyšší řády v hierarchii andělů, společně se serafy. Umění zobrazuje často cheruby jako děti, zvláště v podání renesančních sochařů a malířů, např. Rafaela.
Seraf
Seraf (hebr. שרף, pl. שרפים serafím) je jedním z řádů nebeských bytostí, o nichž se zmiňuje Starý zákon, konkrétně kniha Izajáš. Přes představy pozdního židovství se ze serafů stal v křesťanství jeden z řádů andělů.
Ve středověké teologii, vycházející především z díla mystika 6. století, Dionýsia Pseudo-Areopagity, tvoří serafové v hierarchii andělů nejvyšší andělský kúr. Chápou se jako ochránci Božího trůnu, kteří podle Iz 6,3 neustále zpívají: "Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů! Nebe i země jsou plny tvé slávy." Tento zpěv se nazývá též hebrejsky Kádóš či řecky Trisagion. Podle křesťanské teologie jsou serafové bytosti z čistého světla a přímo komunikují s Bohem. Jejich název je spojen se slovem, které evokuje hoření či žhavost - proto jsou i oni spojováni s ohněm, který symbolicky znázorňuje jak očistu, tak lásku. Bývají znázorňováni se šesti perutěmi.
Mezi serafy podle klasického výčtu patří:
* Michael
* Serafiel
* Gabriel
* Metatron
* Uriel
* Nathanael
* Jehoel
* Chamuel či Šemuel
* Satan (před svým pádem)