Wicca
Wicca je neopohanské náboženství, jež je rozšířeno především v anglosaských zemích. Samotné slovo "Wicca" ve staro-angličtině označuje čarodějnici nebo čaroděje. Samotní příslušníci tohoto náboženství se také označují za čarodějnici či čaroděje, ale neztotožňují se s veškerým (dnes velice oblíbeným) čarodějnictvím.
Wicca je neopohanské náboženství, jež je rozšířeno především v anglosaských zemích. Samotné slovo "Wicca" ve staro-angličtině označuje čarodějnici nebo čaroděje. Samotní příslušníci tohoto náboženství se také označují za čarodějnici či čaroděje, ale neztotožňují se s veškerým (dnes velice oblíbeným) čarodějnictvím.
Historie
Ohledně historie Wiccy se vedou veliké debaty, protože buď je považována za prastaré náboženství (někdy se uvádí 20 000 let) a nebo za zcela moderní kult. Pravda je asi ta, že Wicca navazuje na stará pohanská náboženství, ale její konkrétní podoba je moderní.
Asi nejdůležitějším mezníkem byl rok 1921, kdy Margret A. Murrayová publikovala svou knihu "Witch-Cult in Western Europe". Zde představila myšlenku, že čarodějnické sabaty, které byly v novověku pronásledovány inkvizicí, se opravdu děly (do té doby se všeobecně přijímalo, že to byly extatické vize) a že to byl pozůstatek prastarého kultu plodnosti. Podle jejího názoru šlo o vzývání rohatého boha, kterého si inkvizitoři samozřejmě ztotožnili s ďáblem. V současnosti je tato její teorie považována za nesmysl - "Téměř všichni historici čarodějnictví jsou dnes zajedno, když označují Murrayové knihy za diletanstké, absurdní, bez jakékoli vědecké hodnoty."[1]
Ve své době ale tato kniha měla velký vliv na Geralda B. Gardnera (1884-1964). Ten byl, podle svých slov, roku 1939 zasvěcen do covenu (něco jako uzavřený spolek) čarodějnic V New Forest (Hampshire). Roku 1953 založil coven s názvem Wicca a jeho první kniha "Witchcraft Today" (1954) popisovala podobná náboženství, o kterém mluvila Murrayová (v knihách používal termín "Wica"). Šlo o kult Rohatého boha a bohyně, který měl přetrvat do dnešních časů až z dob pravěku. Právě ranně novověké čarodějnice byli také jeho příslušnicemi. Tím se začala Wicca šířit na veřejnosti.
Gardner nemá pozici nezpochybnitelné autority, takže jen málokdo by dnes by s jeho knihami bez výhrady souhlasil. V současnosti většina wiccanů nepředpokládá, že by jejich náboženství bylo zachovaným prastarým kultem, ale trvají na tom, že mají ty samé kořeny jako stará náboženství, jen vnější aparát byl vytvořen v současnosti. Postupem času také vzniklo velké množství různých tradic (směrů) - nejčastější bývá gardneriánská (vyžaduje zasvěcení přímo do jiného zasvěceného), alexandrijská nebo eklektická (bez závazných pravidel).
Posvátné texty
Wicca neuznává žádný text jako dogmaticky pravdivý, ale má svůj ústřední posvátný spis, který se většinou nazývá "Kniha stínů". Jedná se ovšem spíš jen o označení, protože text Knihy stínů si může každý coven sestavit podle svého. Většinou obsahuje instrukce k různým rituálům či mýtické básně apod. Samotná kniha se netěší nějaké zvláštní náboženské úctě, ale ani není považována za obyčejnou příručku.
Základní podobu Knihy stínů sestavil G. Gardner a dnes je tato verze asi nejrozšířenější. Jen minimum covenů vytváří kompletně nový text a radši postupně přepracovávají a rozšiřují text Gardnerův (Gardner nebyl výhradním autorem všech textů).
Bohové
Wicca v zásadě uznává dva bohy - Rohatého Boha a Bohyni. Podle všeho nemjí žádná konkrétní jména, ale bývají označováni jmen bohů z jiných panteonů (např. Bohyně se někdy nazývá Diana, Ištar, Isis, Brghid apod.), je ovšem nutno uvážit, že některé informace v gardneriánské tradici (i v jiných) jsou sdělovány jen zasvěceným, takže mohou existovat nějaká jejich "esoterní jména". Ta ale určitě nebudou universálně přijímána všemy wiccany.
Bůh a bohyně představují svoje protiklady, avšak ne ve smyslu plus a minus. Spíše se jedná o dvě misky vah, na kterých jsou různé věci, ale oboje váží stejně (často jsou chápáni i jako dva aspekty téhož). Rovnováha pohlaví v panteonu je také brána jako předobraz rovnováhy pohlaví ve společnosti. Proto má také Wicca mnoho příznivkyň a příznivců z řad feministických hnutí (dokonce je někdy nesprávně považována za "religiosní feminismus").
Během rituálů odpovídá Bohovi a Bohyni kněz a kněžka.
Bohyně
Bohyně má tři aspekty - Bohyně Panna, Bohyně Matka a Bohyně Stařena, které souvisí s fázemi měsíce. Právě Měsíc je považován za kosmické těleso, které bohyni odpovídá, ale ona má mnohem širší pole působnosti než jen kosmickou funkci. S trochou zobecnění by se dalo říci, že odpovídá představě tzv. "Bohyně Matky (Země)".
"Já jsem Velká Matka, uctívaná vším, co bylo stvořeno a existovalo před jejich vědomím. Já jsem první ženská síla, bez hranic a nekonečná." (úryvek z PÍSNĚ BOHYNĚ[2])
Rohatý bůh
O Bohu se často předpokládá, že hraje menší úlohu než Bohyně, ale de facto jsou si spíše rovni. Bůh je synem, milencem i manželem Bohyně a jako nebeské těleso mu odpovídá Slunce. K jeho hlavním rysům patří jeho smrtelnost a znovuzrození (Bohyně nikdy neumírá). Tento průběh jeho života je spojen se svátky během roku i s jeho charakteristikami. Na začátku zimy se odebírá do podsvětí a o zimním slunovratu se Bohyni narodí syn, které plně dospěje s příchodem jara, kdy je rozverný a dovádivý. Na podzim je už starý a blíží se jeho smrt.
Bývá často zobrazován s rohy a falickými symboly, což oboje je symbolem plodnosti (rohy jsou častým atributem atmosférických bohů a souvisí s býkem).
"Já jsem oslňující Král nebes, který zaplavuje Zemi teplem a povzbuzuje skrytá semena stvoření, aby se projevila. Zdvihám své zářící kopí, abych osvětlil životy všech bytostí a denně vléval své zlato na Zemi, a zahnal temné síly na útěk." (úryvek z VOLÁNÍ BOHA[3])

Ohledně historie Wiccy se vedou veliké debaty, protože buď je považována za prastaré náboženství (někdy se uvádí 20 000 let) a nebo za zcela moderní kult. Pravda je asi ta, že Wicca navazuje na stará pohanská náboženství, ale její konkrétní podoba je moderní.
Asi nejdůležitějším mezníkem byl rok 1921, kdy Margret A. Murrayová publikovala svou knihu "Witch-Cult in Western Europe". Zde představila myšlenku, že čarodějnické sabaty, které byly v novověku pronásledovány inkvizicí, se opravdu děly (do té doby se všeobecně přijímalo, že to byly extatické vize) a že to byl pozůstatek prastarého kultu plodnosti. Podle jejího názoru šlo o vzývání rohatého boha, kterého si inkvizitoři samozřejmě ztotožnili s ďáblem. V současnosti je tato její teorie považována za nesmysl - "Téměř všichni historici čarodějnictví jsou dnes zajedno, když označují Murrayové knihy za diletanstké, absurdní, bez jakékoli vědecké hodnoty."[1]
Ve své době ale tato kniha měla velký vliv na Geralda B. Gardnera (1884-1964). Ten byl, podle svých slov, roku 1939 zasvěcen do covenu (něco jako uzavřený spolek) čarodějnic V New Forest (Hampshire). Roku 1953 založil coven s názvem Wicca a jeho první kniha "Witchcraft Today" (1954) popisovala podobná náboženství, o kterém mluvila Murrayová (v knihách používal termín "Wica"). Šlo o kult Rohatého boha a bohyně, který měl přetrvat do dnešních časů až z dob pravěku. Právě ranně novověké čarodějnice byli také jeho příslušnicemi. Tím se začala Wicca šířit na veřejnosti.
Gardner nemá pozici nezpochybnitelné autority, takže jen málokdo by dnes by s jeho knihami bez výhrady souhlasil. V současnosti většina wiccanů nepředpokládá, že by jejich náboženství bylo zachovaným prastarým kultem, ale trvají na tom, že mají ty samé kořeny jako stará náboženství, jen vnější aparát byl vytvořen v současnosti. Postupem času také vzniklo velké množství různých tradic (směrů) - nejčastější bývá gardneriánská (vyžaduje zasvěcení přímo do jiného zasvěceného), alexandrijská nebo eklektická (bez závazných pravidel).
Posvátné texty
Wicca neuznává žádný text jako dogmaticky pravdivý, ale má svůj ústřední posvátný spis, který se většinou nazývá "Kniha stínů". Jedná se ovšem spíš jen o označení, protože text Knihy stínů si může každý coven sestavit podle svého. Většinou obsahuje instrukce k různým rituálům či mýtické básně apod. Samotná kniha se netěší nějaké zvláštní náboženské úctě, ale ani není považována za obyčejnou příručku.
Základní podobu Knihy stínů sestavil G. Gardner a dnes je tato verze asi nejrozšířenější. Jen minimum covenů vytváří kompletně nový text a radši postupně přepracovávají a rozšiřují text Gardnerův (Gardner nebyl výhradním autorem všech textů).
Bohové
Wicca v zásadě uznává dva bohy - Rohatého Boha a Bohyni. Podle všeho nemjí žádná konkrétní jména, ale bývají označováni jmen bohů z jiných panteonů (např. Bohyně se někdy nazývá Diana, Ištar, Isis, Brghid apod.), je ovšem nutno uvážit, že některé informace v gardneriánské tradici (i v jiných) jsou sdělovány jen zasvěceným, takže mohou existovat nějaká jejich "esoterní jména". Ta ale určitě nebudou universálně přijímána všemy wiccany.
Bůh a bohyně představují svoje protiklady, avšak ne ve smyslu plus a minus. Spíše se jedná o dvě misky vah, na kterých jsou různé věci, ale oboje váží stejně (často jsou chápáni i jako dva aspekty téhož). Rovnováha pohlaví v panteonu je také brána jako předobraz rovnováhy pohlaví ve společnosti. Proto má také Wicca mnoho příznivkyň a příznivců z řad feministických hnutí (dokonce je někdy nesprávně považována za "religiosní feminismus").
Během rituálů odpovídá Bohovi a Bohyni kněz a kněžka.
Bohyně
Bohyně má tři aspekty - Bohyně Panna, Bohyně Matka a Bohyně Stařena, které souvisí s fázemi měsíce. Právě Měsíc je považován za kosmické těleso, které bohyni odpovídá, ale ona má mnohem širší pole působnosti než jen kosmickou funkci. S trochou zobecnění by se dalo říci, že odpovídá představě tzv. "Bohyně Matky (Země)".
"Já jsem Velká Matka, uctívaná vším, co bylo stvořeno a existovalo před jejich vědomím. Já jsem první ženská síla, bez hranic a nekonečná." (úryvek z PÍSNĚ BOHYNĚ[2])
Rohatý bůh
O Bohu se často předpokládá, že hraje menší úlohu než Bohyně, ale de facto jsou si spíše rovni. Bůh je synem, milencem i manželem Bohyně a jako nebeské těleso mu odpovídá Slunce. K jeho hlavním rysům patří jeho smrtelnost a znovuzrození (Bohyně nikdy neumírá). Tento průběh jeho života je spojen se svátky během roku i s jeho charakteristikami. Na začátku zimy se odebírá do podsvětí a o zimním slunovratu se Bohyni narodí syn, které plně dospěje s příchodem jara, kdy je rozverný a dovádivý. Na podzim je už starý a blíží se jeho smrt.
Bývá často zobrazován s rohy a falickými symboly, což oboje je symbolem plodnosti (rohy jsou častým atributem atmosférických bohů a souvisí s býkem).
"Já jsem oslňující Král nebes, který zaplavuje Zemi teplem a povzbuzuje skrytá semena stvoření, aby se projevila. Zdvihám své zářící kopí, abych osvětlil životy všech bytostí a denně vléval své zlato na Zemi, a zahnal temné síly na útěk." (úryvek z VOLÁNÍ BOHA[3])

Svátky
Wiccané slaví během roku osm velkých svátků, které se většinou označují jako sabaty, a dvanáct až třináct úplňků obvykle označovaných esabaty. Velké svátky jsou odvozeny z postupné dráhy slunce kolem země (slunovraty, rovnodennosti a vrcholy ročních období). Ve dnech svátků se obvykle nevykonává magická práce, přesto je mnoho wiccanů považuje za obzvláště vhodné dny pro magické účely. Každý sabat je odlišný od jiného a většinou se vztahuje k příslušnou fázi mýtu o Bohu a Bohyni. Esabaty se od sebe většinou neliší.
Jednotlivé sabaty jsou většinou označovány keltskými jmény:
Imbolc 1. - 2. února (Imbalk, Imbolg a pod.) je označován jako "svátek světel" a pojí se k živlu ohně. Jeho dnešním ekvivalentem jsou Hromnice. O tomto svátku mladý bůh dosahuje dospělosti a společně s Bohyní se vrací z podsvětí, kde zůstává jen starý bůh, jehož moc (projevená jako zima) už mizí. Někteří jej slaví jako nový rok. K jeho tradicím patří rozžínání všech světel, tradičním pokrmem jsou mléčné výrobky a kořeněná jídla.
Ostara 21. - 22. března (obvykle bez různočtení, jarní rovnodennost) je oslavou příchodu jara. Zvykem jsou květiny, rituální zasazování semen a práce s bylinkami.
Beltane 30. dubna - 1. května (Beltain, Beltaine, Beltine…, přelom dubna a května, oblíbené "pálení čarodějnic", filipojakubská noc) je oblíbeným svátkem plodnosti. Staví se májka jako symbol spojení mužského a ženského principu, tradičním jídlem jsou koláče. Pálení očistných ohňů během tohoto svátku je stará keltská tradice a název svátku je odvozen z keltských jazyků, např. z irštiny. Svátek zřejmě souvisel se začátkem letní pastevecké sezóny, a a pro Kelty měl jak rituální, tak i politický význam.
Litha 21. června - 22. června (Letní slunovrat, svatojánská noc) je typická přeskakováním ohně - symbolickým očišťováním a spalováním všeho špatného. Tradičně se jí čerstvé ovoce.
Lughnasadh 31. července - 1. srpna (Lugnasad, Lunasa…,) je prastarým keltským svátkem žní. Oslavuje se plodnost země a vrchol cesty slunečního boha. K tradicím patří pletení panenek z klasů, k tradičním jídlům patří jakékoli výrobky z obilí a mošt.
Mabon 21. - 22. září (Podzimní rovnodennost) se v pozdějších dobách oslavoval jako dožínky. Bohyně se stále ještě pohybuje po světě, zatímco Bůh je už v podsvětí. Právě o tomto svátku se ale vrátí na zem, aby mohl Bohyni ještě uvidět. Poté ji s sebou bere do podsvětí (tento sestup do podsvětí probíhá až do svátku Samhain). K tradičním jídlům patří ovoce, cereálie, ořechy a luštěniny.
Samhain 31. října - 1. listopadu (Samain, Samana…,) je v obvykle keltské tradici označován jako konec starého roku a začátek nového. Začíná temná polovina roku. Bůh se nyní stává vládcem mrtvých. Tento svátek je spojen se smrtí a s mrtvými předky. Je to vhodná doba ke zbavení se zlozvyků. K jídlu se hodí jablka, víno, maso.
Yule 21. - 22. prosince (Zimní slunovrat) je nejtemnějším dnem roku, ale právě od tohoto dne zase začne světla přibývat. O tomto svátku se totiž narodil Bohyni syn, který je budoucím bohem (starý bůh stále ještě žije, ale už spíš jen dožívá). Obvykle se vyzdobují příbytky, zapaluje se oheň. Je to vhodná doba pro věštění, někteří jej slaví jako nový rok. Tradičními jídly jsou ořechy, sušené ovoce, jablka, vepřové maso, zvěřina, pivo, ibiškový] čaj.
Wiccané slaví během roku osm velkých svátků, které se většinou označují jako sabaty, a dvanáct až třináct úplňků obvykle označovaných esabaty. Velké svátky jsou odvozeny z postupné dráhy slunce kolem země (slunovraty, rovnodennosti a vrcholy ročních období). Ve dnech svátků se obvykle nevykonává magická práce, přesto je mnoho wiccanů považuje za obzvláště vhodné dny pro magické účely. Každý sabat je odlišný od jiného a většinou se vztahuje k příslušnou fázi mýtu o Bohu a Bohyni. Esabaty se od sebe většinou neliší.
Jednotlivé sabaty jsou většinou označovány keltskými jmény:
Imbolc 1. - 2. února (Imbalk, Imbolg a pod.) je označován jako "svátek světel" a pojí se k živlu ohně. Jeho dnešním ekvivalentem jsou Hromnice. O tomto svátku mladý bůh dosahuje dospělosti a společně s Bohyní se vrací z podsvětí, kde zůstává jen starý bůh, jehož moc (projevená jako zima) už mizí. Někteří jej slaví jako nový rok. K jeho tradicím patří rozžínání všech světel, tradičním pokrmem jsou mléčné výrobky a kořeněná jídla.
Ostara 21. - 22. března (obvykle bez různočtení, jarní rovnodennost) je oslavou příchodu jara. Zvykem jsou květiny, rituální zasazování semen a práce s bylinkami.
Beltane 30. dubna - 1. května (Beltain, Beltaine, Beltine…, přelom dubna a května, oblíbené "pálení čarodějnic", filipojakubská noc) je oblíbeným svátkem plodnosti. Staví se májka jako symbol spojení mužského a ženského principu, tradičním jídlem jsou koláče. Pálení očistných ohňů během tohoto svátku je stará keltská tradice a název svátku je odvozen z keltských jazyků, např. z irštiny. Svátek zřejmě souvisel se začátkem letní pastevecké sezóny, a a pro Kelty měl jak rituální, tak i politický význam.
Litha 21. června - 22. června (Letní slunovrat, svatojánská noc) je typická přeskakováním ohně - symbolickým očišťováním a spalováním všeho špatného. Tradičně se jí čerstvé ovoce.
Lughnasadh 31. července - 1. srpna (Lugnasad, Lunasa…,) je prastarým keltským svátkem žní. Oslavuje se plodnost země a vrchol cesty slunečního boha. K tradicím patří pletení panenek z klasů, k tradičním jídlům patří jakékoli výrobky z obilí a mošt.
Mabon 21. - 22. září (Podzimní rovnodennost) se v pozdějších dobách oslavoval jako dožínky. Bohyně se stále ještě pohybuje po světě, zatímco Bůh je už v podsvětí. Právě o tomto svátku se ale vrátí na zem, aby mohl Bohyni ještě uvidět. Poté ji s sebou bere do podsvětí (tento sestup do podsvětí probíhá až do svátku Samhain). K tradičním jídlům patří ovoce, cereálie, ořechy a luštěniny.
Samhain 31. října - 1. listopadu (Samain, Samana…,) je v obvykle keltské tradici označován jako konec starého roku a začátek nového. Začíná temná polovina roku. Bůh se nyní stává vládcem mrtvých. Tento svátek je spojen se smrtí a s mrtvými předky. Je to vhodná doba ke zbavení se zlozvyků. K jídlu se hodí jablka, víno, maso.
Yule 21. - 22. prosince (Zimní slunovrat) je nejtemnějším dnem roku, ale právě od tohoto dne zase začne světla přibývat. O tomto svátku se totiž narodil Bohyni syn, který je budoucím bohem (starý bůh stále ještě žije, ale už spíš jen dožívá). Obvykle se vyzdobují příbytky, zapaluje se oheň. Je to vhodná doba pro věštění, někteří jej slaví jako nový rok. Tradičními jídly jsou ořechy, sušené ovoce, jablka, vepřové maso, zvěřina, pivo, ibiškový] čaj.
Etika
Ve Wicce není etika natolik rozpracovaná jako ku příkladu v křesťanství, ale i zde existují pravidla (lépe řečeno pravidlo), podle kterých by měl člověk řídit své chování. Často se jako základní pravidlo uvádí "Čiň, co chceš, pokud nikomu neškodíš" (wiccan rede). Tato věta je jedna z nejcitovanějších vět o Wicce vůbec, ale nevystihuje samotnou podstatu wiccanské etiky. Obecně se totiž neustále vedou různé spory o tom, komu by člověk neměl škodit a co je to přesně "škodit" (počítá se sem i jedení masa? škodím i mravenci, když ho zašlápnu? atd.).
Samotný základ etiky tvoří jakási obdoba karmanového zákona - "Každý čin se ti třikrát vrátí". Neexistuje zde tedy koncept "hříchu" k křesťanském slova smyslu. Člověk je vlastně trestán či odměňován sám sebou. Specifikace tohoto zákona je do značné míry individuálního charakteru, takže není možné pro všechny wiccany uvést jeden výklad (např. jestli hraje primární úlohu záměr nebo výsledek apod.). Samotní wiccané se otázkou etiky také nezaobírají natolik podrobně a nevěnují ji takovou pozornost jako různí křesťanští či židovští myslitelé.
Tradice
Jak už bylo několikrát řečeno, existuje velké množství různých tradic a stále ještě vznikají další. Těch nejrozšířenějších ale není mnoho. Jedná se především o tyto:
* Gardneriánská tradice - datuje se už od G. Gardnera. Vyžaduje, aby každý její člen byl zasvěcen jiným, už zasvěceným členem.
* eklekticismus - zde stačí samozasvěcení a povoluje takřka vše (nejedná se v pravém slova smyslu o tradici, eklektický wiccan prostě chápe a praktikuje wiccu podle svého osobního názoru).
* Saská Wicca - založil ji R. Bucklad roku 1973, povoluje i sebezasvěcení.
* Alexnadrijská tradice
* Keltská Wicca
* Dianická Wicca
* tradice "Algard"
Wiccané se většinou sdružují do skupin zvaných Coven
Poznámky
1. ↑ Ginzburg, C.: Noční příběh. Argo 2003, str. 20.
2. ↑ Scott Cunningham: Keltská přírodní magie Wicca. Fontána 2002, str.139.
3. ↑ Scott Cunningham: Keltská přírodní magie Wicca. Fontána 2002, str. 140.
Reference
* Scott Cunningham: Keltská přírodní magie Wicca. Fontána, Olomouc 2002.
* Raymond Buckland: Velká učebnice čarodějnictví a magie. Pragma, Praha 1998.
* Stewart Farrar: Čarodějství dnes. Ivo Železný, Praha 1996.
* Jakub "Zahrada" Achrer: Wicca, první zasvěcení. Volvox Globator, Praha 2005, 1. vydání, ISBN 80-7207-583-7 .
* Marion Weinstein: Pozitivní magie. Votiba, 1997.
* Carlo Ginzburg: Noční příběh. Argo, Praha 2003, 1. vydání, ISBN 80-7203-514-2 .

Ve Wicce není etika natolik rozpracovaná jako ku příkladu v křesťanství, ale i zde existují pravidla (lépe řečeno pravidlo), podle kterých by měl člověk řídit své chování. Často se jako základní pravidlo uvádí "Čiň, co chceš, pokud nikomu neškodíš" (wiccan rede). Tato věta je jedna z nejcitovanějších vět o Wicce vůbec, ale nevystihuje samotnou podstatu wiccanské etiky. Obecně se totiž neustále vedou různé spory o tom, komu by člověk neměl škodit a co je to přesně "škodit" (počítá se sem i jedení masa? škodím i mravenci, když ho zašlápnu? atd.).
Samotný základ etiky tvoří jakási obdoba karmanového zákona - "Každý čin se ti třikrát vrátí". Neexistuje zde tedy koncept "hříchu" k křesťanském slova smyslu. Člověk je vlastně trestán či odměňován sám sebou. Specifikace tohoto zákona je do značné míry individuálního charakteru, takže není možné pro všechny wiccany uvést jeden výklad (např. jestli hraje primární úlohu záměr nebo výsledek apod.). Samotní wiccané se otázkou etiky také nezaobírají natolik podrobně a nevěnují ji takovou pozornost jako různí křesťanští či židovští myslitelé.
Tradice
Jak už bylo několikrát řečeno, existuje velké množství různých tradic a stále ještě vznikají další. Těch nejrozšířenějších ale není mnoho. Jedná se především o tyto:
* Gardneriánská tradice - datuje se už od G. Gardnera. Vyžaduje, aby každý její člen byl zasvěcen jiným, už zasvěceným členem.
* eklekticismus - zde stačí samozasvěcení a povoluje takřka vše (nejedná se v pravém slova smyslu o tradici, eklektický wiccan prostě chápe a praktikuje wiccu podle svého osobního názoru).
* Saská Wicca - založil ji R. Bucklad roku 1973, povoluje i sebezasvěcení.
* Alexnadrijská tradice
* Keltská Wicca
* Dianická Wicca
* tradice "Algard"
Wiccané se většinou sdružují do skupin zvaných Coven
Poznámky
1. ↑ Ginzburg, C.: Noční příběh. Argo 2003, str. 20.
2. ↑ Scott Cunningham: Keltská přírodní magie Wicca. Fontána 2002, str.139.
3. ↑ Scott Cunningham: Keltská přírodní magie Wicca. Fontána 2002, str. 140.
Reference
* Scott Cunningham: Keltská přírodní magie Wicca. Fontána, Olomouc 2002.
* Raymond Buckland: Velká učebnice čarodějnictví a magie. Pragma, Praha 1998.
* Stewart Farrar: Čarodějství dnes. Ivo Železný, Praha 1996.
* Jakub "Zahrada" Achrer: Wicca, první zasvěcení. Volvox Globator, Praha 2005, 1. vydání, ISBN 80-7207-583-7 .
* Marion Weinstein: Pozitivní magie. Votiba, 1997.
* Carlo Ginzburg: Noční příběh. Argo, Praha 2003, 1. vydání, ISBN 80-7203-514-2 .